1986 Rodina…

KAJAKÁŘSKÉ MANŽELSTVÍ.

Do vánočních svátků chybělo už jen pár dní. Naše nejlepší kajakářky ukládaly v tělocvičnách do svalů sílu po metrácích, cvičily obratnost a rychlost. Reprezentační družstvo pro příští sezonu bylo známé, ale hlavní boj o místenky na mistrovství světa v Bourgu St. Maurice se ještě čekal. Jasné však bylo jedno: ze hry vypadla Štěpánka Hilgertová, protože přesně sedm dní před Štědrým dnem se jí narodil kluk jako buk, jemuž dali jméno po tatínkovi – Luboš. 

SRDCE ŠTĚPÁNKY A LUBOŠE HILGERTOVÝCH SPOUTALY DIVOKÉ PEŘEJE

Řeka byla svědkem jejich prvních společných tréninků i milostných schůzek a kdyby to šlo,vzali by si ji bývali za svědka i k svatebnímu oltáři. Život bez ní si zatím neumějí představit.

Štěpánka a Luboš Hilgertovi, olympijská vítězka a její trenér, představují případ do čítanek. Ba co víc, příběh do ženských magazínů. A též, nebuďme nevděční, záznam do historie.

Vdávala jste se brzy. Hodně jste si to rozmýšlela?
„Neměla jsem co, byla jsem zamilovaná a těhotná. Moc dospělá se necítím ani teď. Stejně jako kdysi nerada chodím mezi cizí lidi a vyřizování na úřadech je většinou na manželovi.“

Když se vám narodil syn Luboš, bylo těžké se pak znovu vrátit do lodě?
„Luboš se narodil v zimě a už od prvního roku jezdil k vodě s námi. Kojila jsem ho skoro celý rok. Ženský vodní slalom ale tenkrát u nás moc vysokou úroveň neměl. Přestože jsem do sezóny šla vlastně bez přípravy, byla jsem až překvapená, jak se mi v ní dařilo. Pro ostatní holky pak byl můj návrat velkou motivací, když viděly, že s nimi může jezdit vyrovnaně někdo, kdo je pár měsíců po porodu. To je, myslím, taky jeden z důvodů, proč se u nás vodní slalom tak zvednul. Hodně mi pomáhaly babičky, i jim patří velký dík a uznání.“